Druhá svetová vojna v Európe sa oficiálne skončila 8. mája 1945 o 23.01 h. V Sovietskom zväze bolo však vzhľadom na časový posun už po polnoci, a preto bol za Deň víťazstva vyhlásený 9. máj.
"V druhej svetovej vojne podľa najnovších údajov zahynulo približne 20-miliónov vojakov a 40-miliónov civilistov. Zo súhrnného počtu obetí pripadá približne 83 percent na príslušníkov štátov protifašistickej koalície a 17 percent obetí na obyvateľov mocností Osi a ich spojencov. Najväčšie straty, takmer 27-miliónov vojakov a civilistov, utrpel vtedajší Sovietsky zväz,"
Toto napísal Vidlák (https://web.litterate.cz/pokud-tohle-nestaci/ ):
„Jen výjimečně se některý Němec vzepřel. Drtivá většina chtěla „den totalen Krieg.“ Drtivá většina s chutí týrala Židy a schvalovala jejich dehumanizaci. Drtivá většina chtěla Drang nach Osten a chtěla nový Lebensraum. Drtivá většina Němců se těšila na slovanské otroky. Drtivá většina německých vojáků se s chutí podílela na vypalování vesnic a upalování sovětských podlidí ve stodolách.“
„Landsmanšaft má ve stanovách zrušení Benešových dekretů a vrácení majetků. Samozřejmě tam nemá dlužné německé reparace a nemá tam ani slovo o Vladislavu Vančurovi, Josefu Čapkovi nebo Karlu Hašlerovi. Nemá tam ani slovo o Lidicích a Ležácích. Pořád omílá nepřípustnost kolektivní viny, ale PRÁVĚ ONI, sudetští Němci, jsou jednou z příčin, proč se kolektivní vina v moderních dějinách prostě uplatnila. Byli totiž ty největší svině na planetě, kteří zavraždili miliony Židů a desítky milionů Slovanů. Byli takové svině, že se kvůli nim princip kolektivní viny prostě musel použít.“
„Na tom se nic nezměnilo a dokud bude existovat lidský rod, nikdy se to nenapraví. Nikdo nikdy nevrátí ty ztráty, kteří právě oni lidstvu způsobili, protože si mysleli, že jsou ýbrmenšové a rádi to od svého šéfíčka poslouchali. Ano, Němci byli potrestáni kolektivně, protože překročili veškerou míru. Nebyli z nich ýbrmenšové, ale tak velké bestie, že to prostě jinak řešit nešlo. Nikdo nikdy nenapraví křivdy, které kvůli nim vznikly.“
Súhlasím.
A toto napísal Bertold Brecht v roku 1914:
Bertolt Brecht: „Moderne Legende“
Als der Abend übers Schlachtfeld wehte
Waren die Feinde geschlagen.
Klingend die Telegraphendrähte
Haben die Kunde hinausgetragen.
Da schwoll am einen Ende der Welt
Ein Heulen, das am Himmelsgewölbe zerschellt’
Ein Schrei, der aus rasenden Mündern quoll
Und wahnsinnstrunken zum Himmel schwoll.
Tausend Lippen wurden vom Fluchen blaß,
Tausend Hände ballten sich wild im Haß.
Und am andern Ende der Welt
Ein Jauchzen am Himmelsgewölbe zerschellt’
Ein Jubeln, ein Toben, ein Rasen der Lust,
Ein freies Aufatmen und Recken der Brust.
Tausend Lippen wühlten im alten Gebet,
Tausend Hände falteten fromm sich und stet.
In der Nacht noch spät
Sangen die Telegraphendräht’
Von den Toten, die auf dem Schlachtfeld geblieben
Siehe, da ward es still bei Freunden und Feinden.
Nur die Mütter weinten
Hüben – und drüben.
Hej, Nur die Mütter weinten, Hüben – und drüben. Bohužiaľ, na východe, na slovanskej strane tých Mütter, ktoré by mohli plakať, po genocíde veľa neostalo...
P.S. Dlho „im“ ten rešpekt nevydržal:
Publikované: 09.05.2026